Příběh Jaroslava Melkuse
V sobotu to bylo přesně sedmdesát tři let, co na komunistickém popravišti zemřeli Antonín Mityska, R.D. Václav Drbola, R.D. František Pařil, Antonín Plichta, Drahoslav Němec, František Kopuletý a Antonín Škrdla. Nebyli jedinými nevinnými oběťmi případu Babice. Mezi dalšími popravenými byl i JAROSLAV MELKUS (* 14. 4. 1901, † 28. 3. 1953).

Po převzetí veškeré moci ve státě se komunisté v čele s Klementem Gottwaldem rozhodli vypořádat se všemi svými nepřáteli. A byli v tom bohužel nadmíru úspěšní: během několika následujících let omezili základní lidská práva občanů a vystavili je často brutálnímu zacházení, hanobení a konfiskaci majetku. Pronásledování se navíc neomezovalo na jedinou osobu, ale postihovalo celé rodiny. „Třídní boj“ byl veden proti politicky organizovaným skupinám, inteligenci, katolické církvi i nekomunistickým vojenským důstojníkům, kteří patřili k hlavním ideovým odpůrcům nového režimu. Brzy se k nim přidali zemědělci a vlastně všichni, jejichž názory nebo samotná podstata mohly ohrozit zavedený mocenský monopol.

Jaroslav Melkus, narozený v roce 1901 v Lukově, byl vyučený mlynář a rolník. Věřil v Boha a dobře obdělávanou půdu, ale také v ideál prvorepublikové demokracie. Za druhé světové války se zapojil do činnosti odbojové skupiny Lenka-Jih a po skončení války byl starostou obce Vícenice, kde převzal hospodářství po rodičích své manželky Boženy. Protože však rodina vlastnila též řadu pozemků v Lukově a okolí, stala se pro nový režim nepohodlnou, brzy byla označena za „vesnické boháče“ a stát jí uměle navýšil povinné dodávky zemědělských produktů tak, že je bylo obtížné splnit. A to byl problém: zemědělcům, kteří nesplnili povinné dodávky, hrozilo trestní stíhání a vězení.

Stejně jako mnozí další věřil Melkus, že komunistická vláda nebude mít dlouhého trvání. (Na počátku padesátých let visela ve vzduchu hrozba třetí světové války. Řada lidí se proto upínala k myšlence, že v nadcházejícím konfliktu zvítězí demokratický svět a v Československu bude obnovena svoboda). Než aby se podřídil, rozhodl se raději připojit k odbojové skupině Smetana a spol., vedené Augustinem Smetanou, kolářem z nedaleké Litohoře. Byl v ní aktivní spolu se svým bratrem Aloisem Melkusem, ale také se svým švagrem Josefem Černohousem a rolníkem Antonínem Plichtou ze Šebkovic. Jejich společným cílem bylo působit především v oblasti informační války – vybudovat zpravodajskou síť, která by využívala komunikační a informační kanály proti režimu a jeho bezpečnostním orgánům.

Důvody, které vedly místní obyvatele k aktivnímu i pasivnímu odporu vůči režimu, byly různé. Místní obyvatelstvo bylo silně věřící, což přirozeně vytvářelo podmínky pro odpor proti komunistům, kteří otevřeně vystupovali proti katolické církvi a Vatikánu. Dalším faktorem byl sílící tlak na kolektivizaci, která měla své příznivce mezi tou částí společnosti, které byla po válce přidělena půda, nikoli však mezi rolnickými rodinami, které byly zvyklé hospodařit na své půdě a statcích podle vlastního uvážení. Prosperující hospodáři v okolí Třebíče a Moravských Budějovic byli v mnoha případech potomky starých selských rodů; rodina Melkusů v Lukově provozovala místní mlýn po mnoho generací již od roku 1754. Není proto divu, že se myšlence přeměny individuálního soukromého hospodaření na kolektivní bránili, zvláště když ke kolektivizaci neexistoval jiný než politický a ideologický důvod.

Přesto měl jejich vzdor fatální následky. Skupina Smetana a spol. byla již v září 1950 infiltrována agentem provokatérem Státní bezpečnosti Františkem Marečkem, který se představil jako major Vašek a tvrdil, že je příslušníkem západní rozvědky. Brzy poté začal od důvěřivého Smetany požadovat citlivé informace: jména odbojářů, seznamy potravinových a zbrojních skrýší atd. Smutným výsledkem této naivní spolupráce byla velká zatýkací akce na jaře 1951. Těsně před ní se Mareček nic netušícího Smetany na jejich poslední plánované schůzce zeptal: „Smetano, jestli víte, pro koho jste v této věci pracoval?“

Komunisté navíc dokázali neobyčejně dobře využít potenciál, který se po babických vraždách objevil. V důsledku tohoto nešťastného činu, následných procesů a ohavného potrestání údajných viníků, které bylo umocněno masivní propagandou, se urychlilo vyvlastňování statků na českém a moravském venkově a lidé jako Jaroslav Melkus se ocitli ve vazbě. Bylo to celé absurdní, protože, jak později vzpomínala Božena Melkusová, byl ve vězení už v době, kdy k vraždám došlo:

„(…) můj manžel Jaroslav Melkus byl vzat do vazby Státní tajnou bezpečnosti v Jihlavě 2. května 1951 osm neděl před babickým případem, kterým mu byl kladen za vinu, a po vyšetření odsouzen k trestu smrti, který dle úmrtního listu byl vykonán 28. 3. 1953 v Praze-Nuslích, čp. 988, Táborská tř. [...] Já jsem byla zatčena 8. 2. 1952. Bylo mi dáno za vinu, že jsem měla udat manžela, že nemuselo dojít k Babicím. Doma zůstali 80 roků staří rodiče a syn, student, který měl 6 tříd reálného gymnázia a musel školu opustit. [...] Rodiče a syn zůstali bez prostředků, až později dostávali 320 Kč důchodu a syn pracoval na státním statku. Naše hospodářství zabralo JZD. Rodiče bydleli v prádelně s popraskaným stropem, kde na ně pršelo a rozbitá kamna kouřila, že bylo vše černé a oni též. Nikdo neměl slitování, jen výčitku, že už jsme se měli dost dlouho dobře. Když jsem se dostala 9. května 1955 na amnestii domů, rodiče mě nepoznali, velké utrpení je připravilo o rozum.“

Jaroslav Melkus byl zatčen 2. května 1951 ve 13 hodin. Při domovní prohlídce mu byl zabaven průkaz odbojáře z druhé světové války. Ve vězení byl fyzicky týrán. Dne 21. května následujícího roku ho Státní soud Brno odsoudil k trestu smrti. Žádosti o milost nebylo vyhověno, a tak byl dne 28. března 1953 byl v pankrácké věznici popraven. O tom, že komunistický režim nenáviděl své odpůrce takříkajíc až za hrob, svědčí i to, že jeho ostatky nebyly předány rodině, ale byly tajně uloženy na Ďáblickém hřbitově na šachtě 29. Přesné místo jeho posledního odpočinku bylo určeno až v roce 2024.

Miroslav Kasáček, jenž se do rodiny Melkusů přiženil (vzal si dceru Aloise Melkuse, Jaroslavovu neteř), později vzpomínal: „V roce 1968 jsem doprovázel tetu Boženu, manželku popraveného Jaroslava Melkuse, na soudní projednávání případu Babice. Tam jsem se dozvěděl mnohé věci, které byly [až do té doby] tabu. Byl pozván i František Mareček (agent StB, známý jako major Vašek). Na pozvání se nedostavil, ale napsal dopis, který byl přečten. Mareček uvedl, že je nemocný, má žaludeční nervózu, nemůže se soustředit. Tehdy jsem se nedivil proč. Dovedl na popravu 11 nevinných. S Babicemi jeho akce neskončila. Byl nasazen i na Arnošta Schwarzenberga, kterému tvrdil, že mu zajistí leteckou přepravu do Rakouska. Následovalo ale vyšetřování a vězení. Takový byl Mareček.“

Text: Jakub Straka
Foto: Archiv Miroslava Kasáčka