| Nezapomeňme na tragédie od Babic z počátku padesátých let | |
Dne 3. srpna 1951 mezi třetí a sedmou hodinou ráno bylo v Jihlavě, v prostoru za současnou Vysokou školou polytechnickou, popraveno sedm mužů.
Na šibenici skončili ti, které totalitní režim ve zmanipulovaném procesu označil za viníky útoku ve škole v obci Babice na Třebíčsku dne 2. července 1951. Mezi popravenými byli dva kněží: Václav Drbola a František Pařil.
Třetí kněz, Jan Bula, bude popraven později. Dne 20. května 1952 na stejném místě v Jihlavě. A příští rok v březnu a květnu budou následovat další popravy: Gustav Smetana a Jaroslav Melkus, Stanislav Plichta … Represálie byl jedny z největších v poválečné historii; více než sto odsouzených z toho jedenáct k trestu smrti. Ve vězeních zemřou čtyři odsouzení, další budou brutálně mučeni. Rodiny soukromých zemědělců budou deportovány, jejich usedlosti budou zabaveny a rozkradeny.
Ukradené majetky začnou chátrat, změní se podoba vesnice i krajiny. Nebude to jen zločin na lidech, ale na tradicích a českém venkově vůbec.
Jenže útok v budově školy v Babicích, při němž byli zavražděni tři komunističtí funkcionáři, však nebyl na začátku perzekucí, mnozí skončili za mřížemi již předtím: už 30. dubna 1951 proběhla první vlna zatýkání, při které je zatčen kněz Jan Bula. Ale významný odbojář Antonín Plichta starší, bývalý odvážný partyzán a muž, který měl v oblasti velkou autoritu, zatčení unikl. Od té doby se skrýval, žil v ilegalitě a bude zatčen až 3. července 1951, aby skončil o pouhý měsíc později, tedy 3. srpna 1951 na šibenici.
Jeho rodina dopadne strašně: syn Antonín Plichta mladší zahyne v přestřelce s příslušníky bezpečnosti v poli u Bolíkovic, po útoku v babické škole. Druhý syn bude při přestřelce těžce zraněn, nicméně bude odsouzen k trestu smrti a popraven dne 23. května 1953. Vzhledem k tomu, že byl v důsledku zranění částečně ochrnutý, musel být na popraviště přinesen…
Manželka Antonína Plichty staršího, Ludmila, se zpočátku skrývá a tak o odsouzení svého muže k smrti ani neví. Až ji dopadnou, deportují ji společně s její sedmnáctiletou dcerou do severních Čech. Ona sama se nervově zhroutí a z prožité hrůzy se nikdy nevzpamatuje.
Tragédie této rodiny zůstane mementem.
Ale každá rodina, která byla zasažena brutálními represáliemi se s tíživým dědictvím bude vyrovnávat dlouhé roky a někdy i desetiletí.
Příbuzní budou vystaveni nejistotě, protože tajná policie zadrží dopisy na rozloučenou, kterou odsouzení k smrti napíší svým blízkým.
Dne 30. srpna 1995 zaslal tehdejší vrchní státní zástupce Libor Grygárek dopis Jaroslavu Melkusovi, synovi popraveného Jaroslava Melkuse.
Grygárek psal: „Následnou prohlídkou spisů týkajících se výkonu uloženého absolutního trestu archivovaných ve spisovně bývalé Generální prokuratury, bylo zjištěno, že tehdejšími zaměstnanci bývalé Generální prokuratury nebyly doručovány dopisy na rozloučenou adresované odsouzenými občany jejich rodinám a nejbližším příbuzným a tyto dopisy zůstaly uloženy ve spisových materiálech.“
A v příloze byly tři dopisy na rozloučenou: synovi, mamince a manželce. Obě ženy mezitím zemřely a tak zbývá syn. Jaroslav Melkus. Je mu dvaašedesát let.
Dopis začínal slovy: „Milý Jaroušku, synáčku, drahý můj! Loučím se s Tebou, posílám Ti své otcovské požehnání…“
Dopis dostal po neuvěřitelných dvaačtyřiceti letech.
A šest let po konci studené války.
Některé osudy se nepodařilo uzavřít dodnes, protože nebyla nalezena místa posledního odpočinku všech zemřelých.
Mezi ně patří i kněz Jan Bula, jehož tělo bylo spáleno a uloženo někde v sektoru 5 na brněnském Ústředním hřbitově…
Na základě podkladů Luďka Navary a Miroslava Kasáčka, autorů knihy Mlynáři od Babic
Foto: archiv Sdružení PAMĚŤ z.s.
