Zvolte jazyk

Ztracení otcovéVíce než půl století pátraly rakouské rodiny po svých předcích, kteří v roce 1957 zmizeli u železné opony. Pravdu se dozvěděli až dvacet let po pádu komunismu. Díky badatelskému objevu Milana Vojty a jeho neúnavném pátrání se tak pozůstalí mohli seznámit s děsivými historickými fakty. Připravili: L. Navara a A. Koudela
Stopáž: 23 minut – Rok výroby: 2009
Nyní celý dokument ke shlédnutí na webu České televize (video) !!!

Televizní dokument o příběhu z okolí československé železné opony pátrá po osudu dvou rakouských rybářů Waltera Wawra a Karla Benedikta, kteří se v létě 1956 vypravili na lov ryb k řece Dyji na československo-rakouské hranici. Oba ztracení otcové (po jednom zůstalo jedno dítě, po druhém dvě) byli zastřeleni na místě československými pohraničníky. Nikdo však pozůstalým nedal žádnou zprávu. Z archivních dokumentů, které jsou zachovány včetně fotografických příloh, plyne, že oba muži byli na místě mrtví. Není však v této chvíli zcela jasné, kde jsou pohřbeni. Dodnes, tedy dvacet let po pádu železné opony, nikdo rakouské pozůstalé o osudu jejich příbuzných neinformoval.

Velmi emotivní dokument pátrá po osudu dvou rakouských rybářů Waltera Wawra (roč. 1927) a Karla Benedikta, kteří se 4. srpna 1956 vypravili na lov ryb k řece Dyji na československo-rakouské hranici. Oba ztracení otcové (po jednom zůstalo jedno dítě, po druhém dvě) byli zastřeleni na místě československými pohraničníky. Nikdo však pozůstalým nedal žádnou zprávu. Z archivních dokumentů, které jsou zachovány včetně fotografických příloh, plyne, že oba muži byli na místě mrtví. Není však v této chvíli zcela jasné, kde jsou pohřbeni. Měli noční službu, pracovali pro firmu OMV, která v těchto místech prováděla vrty. Jejich povinností bylo hlídat čerpání vody z Dyje. Noční službu si krátili chytáním ryb a rybaření je zřejmě dovedlo až k rameni řeky, které bylo už na československém území. Toto vysvětlení je ale dodnes spekulací, neboť jediné, co bylo nalezeno, byly kousky oděvů obou zmizelých.

Manželky zmizelých vytušily, že na vině mohou být českoslovenští pohraničníci, tak se opakovaně obracely na československé úřady, ale bezvýsledně. Jedna z žen, která uměla česky, jezdila opakovaně na ministerstvo zahraničních věcí do Prahy, ale ani tam se nic nedozvěděla. Obě rodiny se přitom ocitly v tíživé životní situaci - přišly o své živitele, nikdo jim samozřejmě nedal, žádné odškodnění. Navíc nebylo jasné, co se s oběma muži vlastně stalo, zda byli zastřeleni, uvěznění, či snad odvlečeni do Sovětského svazu.

Na věci nic nezměnil ani rok 1968, ani pád železné opony. Dodnes, tedy dvacet let po otevření hranic, nikdo rakouské pozůstalé o osudu jejich příbuzných neinformoval.

Až nyní se dozvěděl, že mu otce zabili a tajně pochovali českoslovenští vojáci

Walter Wawra z Dolních Rakous si nemyslel, že ta chvíle někdy přijde. Svého otce ztratil, smířil se s tím, že zmizel, když mu byly tři roky. Nyní, dvacet let po pádu železné opony, se dozvídá, co se s ním stalo. Zastřelili ho českoslovenští pohraničníci při rybaření v řece. Když se to dozvěděl, plakal.

Ten titulek zaujme na první pohled: "Dva otcové rodin uneseni nebo utopeni? Stopy vedou k vraždě na české hranici." Velký článek na první stránce rakouských novin Bild-Telegraf z 9. října 1956 popisuje, že na zmizelé muže čekají dvě manželky a celkem tři děti.

Už od 3. srpna, tedy dva měsíce. Jenže nikdo netuší, že na ně budou čekat ještě dlouhé roky. Marně. Nikdy je už neuvidí. Zmizelí muži se jmenovali Walter Wawra a Karl Benedikt. "Všude jsme se tehdy ptali, ale nikdo nic nevěděl," popisuje Vladimira Rosinger, Wawrova švagrová.

Na rakouském břehu řeky Dyje poblíž Rabensburgu zůstaly po obou mužích jen odložené kusy oblečení. To bylo všechno. Oba muži byli totiž vášnivými rybáři a oblečení nejspíš sami odložili předtím, než se vydali na lov. K Dyji chodili rybařit místní lidé poměrně často. Co když se oba v řece tehdy opravdu nešťastnou náhodou utopili? "Ale to by přece musela vyplavat nějaká mrtvola," říká paní Rosinger. Nevyplavala.

Nebylo divu, že podezření padlo na československé pohraničníky, hranice s Rakouskem byla součástí ostře střežené československé železné opony. Obě nešťastné manželky se tedy dotazovaly u československých úřadů, paní Wawrová, která uměla česky, dokonce opakovaně jezdila na ministerstvo zahraničí do Prahy. Zbytečně.

Oficiální nóty podávala i rakouská vláda. Dotazoval se i Rakouský červený kříž. Všechno zbytečně. Československé úřady mlčely. O smrti obou mužů nevydaly žádnou zprávu. Walter Wawra a Karl Benedikt jednoduše zmizeli.

Život bez mužů

Pro dvě rakouské rodiny začaly těžké časy. Rakouský stát jim nepomohl, ženy se musely o své děti postarat samy. Benedikt měl dvě děti, Wawra jednoho tříletého syna. "Sestra to nesla těžce, byla moc smutná, zůstala sama," popisuje Vladimira Rosinger. Vypráví, že její sestra, která byla do té doby zdravá, najednou začala mít i zdravotní potíže. Pak dostala leukemii a byla pořád nemocná. Zemřela asi před deseti lety," vypráví Rosinger.

"Pořád jsem věřil že se otec vrátí domů. Téměř každý den jsme o otci mluvili," vzpomíná jeho syn Walter Wawra. "Dlouho se říkalo, že ho unesli do Československa. Že je v nějakém koncentračním táboře nebo ve fabrice v horách. A že se možná po několika letech vrátí domů," popisuje. Jenže to byl omyl.

Wawra mladší netušil, že jeho otec byl v té době už dávno mrtvý a pochovaný v cizí zemi na přísně tajném místě. Jenže už tehdy mnozí místní lidé měli docela jasnou představu, co se asi na nedaleké hranici stalo.

"Já zastával ten názor, že byli zastřeleni. Tady se o tom dost mluvilo. A bylo tehdy od řeky slyšet řadu výstřelů," vzpomíná pamětník Franz Huber.

Čtyři dny nejedl

Původně však měli jet na ryby ve třech. Tím třetím měl být manžel Vladimiry Rosinger a Wawrův švagr. Jenže mu nefungoval motocykl. Zkoušel ho ještě rychle opravit. "Měl na něm tři poruchy!" popisuje paní Rosinger. "Říkám mu: Už tam nemusíš jezdit. Zůstaň doma," vzpomíná.

Její manžel nakonec poslechl. Na osudnou výpravu odjel jen Benedikt s Wawrou. Byla to chyba, samozřejmě. Ale jak pro koho. "Osud to byl," říká paní Rosinger. V té době měli Rosingerovi čtyři děti. Když se jejich otec později dozvěděl, co se stalo u řeky Dyje, pochopil, že mohl zmizet také. "Čtyři dny nic nejedl, myslel jenom na to, co se stalo a co se mohlo stát i jemu," popisuje paní Rosinger.

Nikdo nic neví

Když se ani po letech nikdo nedozvěděl o osudu zmizelých rybářů, začalo se na celou událost pomalu zapomínat.

Život šel dál, bylo třeba se přizpůsobit. "Pamatuji se na to, že po deseti letech mi máma řekla, že je potřeba otce prohlásit za mrtvého," popisuje syn Walter Wawra. Teprve poté mohla jeho matka dostávat vdovský důchod.

"Od nikoho jsme totiž nic nedostali," říká syn. Ale tajemství smrti obou mužů zůstávalo. Nikdo nic nevěděl a zdálo se, že to tak i zůstane. "Já jsem nevěřil, že se to někdy objasní. Před dvaceti lety, když přišla demokracie, jsem byl přesvědčen, že veškeré dokumenty k tomuto případu jsou zničené," říká Franz Huber. Opravdu to tak vypadalo.

Rodina Wawry mladšího se usadila nedaleko Vídně a žila si svůj život. Smířili se s tím, že otec není a nemá ani hrob. Benediktovi na tom byli stejně. Ti však zůstali poblíž místa tragédie v Rabensburgu.

Šokující zpráva

Letos na jaře se o příběhu obou zmizelých mužů dozvěděl břeclavský badatel Milan Vojta. "Je možné, aby dva muži beze stopy zmizeli?" ptal se. Jenže nezmizeli. Oba muži figurují na seznamu lidí, kteří zahynuli na československé železné oponě. Byli zastřeleni přímo v řece. "Byl to pro mne šok, když jsem se to dozvěděl," popisuje Walter Wawra.

Jenže české archivy toho ukrývaly mnohem víc. Ukázalo se, že šlo o komplot, který organizovala nejvyšší místa komunistického Československa. Vražda obou mužů byla ve státním zájmu utajena. "Moje domněnka se potvrdila: zastřelili je, protože to ten režim takhle chtěl," říká Huber.

Jak to tehdy bylo

Z archivních záznamů vyplynulo, že se oba Rakušané při nočním rybaření dostali až na československé území. V tom místě se do Dyje vlévá z boku ještě říčka Kyjovka a oni – možná omylem – se dostali na začátek jejího koryta. Tam byli zaskočeni dvoučlennou hlídkou, která na ně zahájila palbu.

Oba muži neměli šanci. Pokusili se ještě rychle doplavat k rakouskému břehu, ale bylo to zbytečné úsilí. Vojáci stříleli z blízkosti asi dvanácti metrů a místo bylo osvětlené od nedaleké vrtné soupravy.

Wawra i Benedikt byli na místě mrtví. O incidentu byla informována nejvyšší místa. "Předkládám vám zprávu pro politické byro ÚV KSČ o použití zbraně a usmrcení dvou narušitelů u 30. roty 4. znojemské pohraniční brigády..." stojí na začátku dokumentu, který předkládal náměstek ministra vnitra plukovník Kudrna.

O ostudné a zbytečné vraždě se nařizuje mlčet. "... navrhuji Rakouskému červenému kříži sdělit, že o obou jmenovaných není orgánům MV (ministerstva vnitra) ničeho známo," stojí v rozhodnutí velitele pohraničníků Miroslava Dudy.

Oba nešťastní rybáři byli podle rozkazu tajně pohřbeni do hromadného hrobu německých vojáků na hřbitově v Břeclavi. Všechny doklady měly být zničeny. Jenže nebyly. Zůstala jedna faktura. Okresní podnik služeb účtoval místnímu národnímu výboru dvě dřevěné rakve pro dva neznámé muže. Datum souhlasilo. Byli to oni. "Jsme rádi, že víme, co se stalo a kde je otec pochován," říká Wawra.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz

Obal DVD: Ztracení otcové

Fotografie z natáčení dokumentu:

ztraceni_otcove_01
ztraceni_otcove_02
ztraceni_otcove_03
ztraceni_otcove_04
ztraceni_otcove_05
ztraceni_otcove_06
ztraceni_otcove_07
ztraceni_otcove_08
ztraceni_otcove_09
ztraceni_otcove_10
ztraceni_otcove_11
ztraceni_otcove_12
ztraceni_otcove_13