Luděk Navara
Vlak svobody, Stěna smrti, Jak se muži měnili v žáby, Slovenský Ikaros a vlastně i Železná opona… Názvy kapitol a podkapitol této knížky znějí v našem dnešním kontextu spíše jako názvy surrealistických básní. Ve své době, mezi léty 1948 a 1989, ovšem odkazovaly k velmi reálné a často tragické skutečnosti. Pečlivě střežená hranice komunistického Československa se západním Německem a Rakouskem byla dějištěm tisíců dramat, kdy se Češi a Slováci, ale také východní Němci či Poláci pokoušeli opustit "tábor míru a socialismu". Podle mínění východoněmecké Stasi bylo dokonce Československo v ochraně hranic ze všech spojenců NDR dlouhodobě nejúspěšnější a dokázalo zmařit více než devadesát procent pokusů o útěk.
Luděk Navara, publicista, který se represivní povaze komunistického režimu a pokusům o rezistenci proti němu věnuje dlouhá léta a publikoval na tato témata především na stránkách Mf Dnes stovky článků, rozhovorů, komentářů, je autorem k historii československé železné opony nadmíru povolaným. Jeho kniha nejenže zasvěceně postihuje jednu z důležitých podob bývalého režimu, nejenže je dobře napsaná a čte se jedním dechem, ale měla by se číst také jako skutečné memento o tom, jak naše nepříliš dávná minulost opravdu vypadala.
Více informací a možnost zakoupení zde.
RECENZE
Petr Zídek: Nastal čas trhnout železnou oponou (výběr z recenze), 25.3.2006, Lidové noviny
Železná opona je vnímána především jako zábrana, překážka, střežený prostor, který odděloval komunistický stát od jeho demokratických sousedů. Tuto překážku se různí lidé různými prostředky snažili překonat. Mnohým se to podařilo, jiní byli zadrženi či zabiti. Všichni bez výjimky museli podniknout dobrodružnou cestu s nejistým koncem, sami či s pomocí převaděčů, po důkladné přípravě či v náhlém popudu, často s využitím důmyslných nástrojů či přístrojů. Železná opona se tak stala jakýmsi generátorem příběhů, které i po letech mohou zaujmout. To pochopil redaktor Mladé fronty DNES Luděk Navara, který pro svůj list připravil seriál článků o pokusech překonat neprostupnou hranici. Později je shrnul do knihy a následně ještě rozšířil do právě vysílaného seriálu ostravského studia České televize.
Navarově knize se dá vytýkat mnohé: autor použil vesměs příběhy již známé ze vzpomínek účastníků či dobového zahraničního tisku, vypráví je pokleslým stylem plným jazykových klišé, ulpívá na povrchu a vybírá většinou jen kauzy zajímavé z hlediska techniky útěku (jeho hrdinové unikají se střídavými úspěchy v horkovzdušném balonu, na rogale, v ultralehkém letadle, ve virníku, pod vodou ve skafandru, na lanovce zavěšené pod dráty s vysokým napětím). Přes všechny pochybnosti má ale tato publicistika, a především její televizní mutace, která je v mnoha ohledech kvalitnější než původní kniha, nepopiratelný význam v tom, že masovému mediálnímu konzumentovi servíruje intelektuálně nenáročné poučení o jedné temné stránce našich dějin... Synonymem železné opony je uzavřená společnost. Do jaké míry se komunistickému režimu skutečně podařilo zemi uzavřít? Jaké důsledky měla tato uzavřenost? Jaké zkušenosti a postoje získávali ti, kterým se podařilo vycestovat do zahraničí, a jak je předávali svému okolí? Do jaké míry se na pádu komunistického režimu podepsal fakt, že moc byla v 80. letech stále méně schopná zabránit šíření informací ze Západu? To jsou otázky pro další výzkum „železné opony“.
Petr Zídek