Luděk Navara
I tuto další Navarovu knížku je lépe číst jen jako soubor strhujících příběhů než jako svědectví o době, která nedávno minula či jaksi nezřetelně přešla do ztracena. Příběhy samy o sobě jsou úžasné a žádný autor by si je nevymyslel. To dokáže pouze nelidská situace, ve které je člověk lapen a reaguje na ni lidsky. Lidsky normálně. Je normální a lidské na nenormalitu reagovat vzpurně, nepřijmout ji. A to je prostředí a motiv všech příběhů této knížky. Příběhy lidí, kteří si to nenechali líbit.
Jaroslav Hutka
Více informací a možnost zakoupení zde.
RECENZE
Jan Drábek, www.czech-books.com , 30. 05. 2008
Nejprve - popis myšlení jednoho odvážlivce, který se přeci jenom o útěk přes železnou oponu nakonec úspěšně pokusil: „… od malička vyrůstal v přesvědčení, že přes dráty se z Československa utéct nedá…šlo to ještě tak na samém začátku padesátých let, pak už ne. V podstatě měl pravdu. I když to někteří dokázali, nebyla to zrovna jednoduchá záležitost. Na západě a jihu Československo obklíčila elektrická stěna a místy i minová pole. Smrtícím napětím nebo výbuchy min hynuli všichni - lidé, zvířata a dokonce i sami pohraničníci.“
Pro člověka jako já, který považoval náš výlet na lyžích začátkem března 1948 přes Špičák do Bayrische Eisenstein za vrchol odvážnosti je tahle knížka určitým poučením. Tak jako technika všeobecně, kopečkáři zaznamenali za čtyřicet let jejich existence nesmírný pokrok. Už se nejezdilo na lyžích ale létalo v rogalu s tříletým synem přivázaným na zádech, převážely se celé rodiny zašité v pohovkách, plavalo se přes Dunaj a kopaly se tunýlky pod dráty nabitými elektřinou.
A když to nešlo jinak, vymýšleli si kopečkáři různé další přímo geniální fígle. Třeba ten co navázal styky s australským „knížetem“ Leonardem I a na konec se stal jeho honorárním konzulem v ČSSR. Po nesčetných komplikacích se s diplomatickým pasem Huttského knížectví nakonec dostal přes Rumunsko a Jugoslávii na Západ.
V knize není nouze ani o české celebrity, které daly rozum dohromady a někdy vyrukovaly s důmyslnými plány jak opustit socialistický ráj. Tak třeba Slávka Fenclová, přítelkyně Ferdinanda Peroutky, (která se posléze stala jeho třetí manželkou), si našla Angličana, který byl ochoten se s ní dočasně oženit a pak ji vzít sebou do Anglie.
Nebo případ Pavlíny Pařízkové, jejíž rodiče odjeli do emigrace na motocyklu a komunistický režim ji nebyl ochoten za nimi vydat. Na konec si její maminka pro ni přiletěla zpátky do ČSSR a s pomocí blond paruky se vydávala za manželku švédského pilota. Ale i to se nepodařilo. Trvalo to dalších několik let, než se devítiletá Pavlína dostala na Západ, kde pak udělala závratnou kariéru jako topmodelka.
Nové příběhy železné opony ovšem nepojednávají jen o tom, kdo kdy a jak uprchl. Vysvětluje třeba také podrobnosti kolem případu Václava Havla, který emigraci nabízenou režimem odmítl, a o Jaroslavu Hutkovi, který ji naopak přijal.
To všechno mělo své happy endy. Kniha však končí tragedií hrdiny Pavla Wonky, který několik měsíců před tím než se režim v roce 1998 zhroutil komunistické vězení nepřežil. Za jeho vraždu nikdy nikdo souzen nebyl.
Klobouk dolů: autor Luděk Navara, redaktor MF Dnes který se zabývá se zločiny komunismu a nacismu dal dohromady tento už třetí svazek Příběhů, a to stylem, který je přímo strhující. Po přečtení si ovšem člověk klade smutnou otázku: jak je možné, že v dnešním Česku pravidelně asi tak každý šestý volič stále ještě preferuje zastánce tohoto zrůdného režimu?
Jan Drábek