Zvolte jazyk

Vysoká škola Liberec - Fakulta přírodovědně humanitní a pedagogická

Prvním dnem exkurze (30.4.2012) vás budou provázet Mgr. Milan Vojta a Miroslav Kasáček, se kterými navštívíte nejen pietní místo – soutok Dyje a Kyjovky – zásah pohraniční stráže, ale také Muzeum Železné opony ve Valticích.

Druhým dnem exkurze (1.5.2012) vás provedou Luděk Navara, Miroslav Kasáček a Mgr. Milan Vojta. Mimo prezentací a promítání dokumentů Dráty které zabíjely a Mlynáři od Babic vás také čeká autentické svědectví z Babických událostí paní Marie Kasáčkové – roz. Melkusové.

Podrobné informace včetně časového harmonogramu ezkurze Po stopách železné opony naleznete v tomto programu.

Fotogalerie z exkurze:

1_pohansko_01
1_pohansko_02
1_pohansko_03
1_pohansko_04
1_pohansko_05
1_pohansko_06
1_pohansko_07
1_pohansko_08
1_pohansko_09
1_pohansko_10
1_pohansko_11
1_pohansko_12
1_pohansko_13
1_pohansko_14
1_pohansko_15
1_pohansko_16
1_pohansko_17
1_pohansko_18
1_pohansko_19
1_pohansko_20
1_pohansko_21
1_pohansko_22
1_pohansko_23
1_pohansko_24
2_mikulov_01
2_mikulov_02
2_mikulov_03
2_mikulov_04
2_mikulov_05
2_mikulov_06
2_mikulov_07
2_mikulov_08
2_stezka_svobody_01
2_stezka_svobody_02
2_stezka_svobody_03
2_stezka_svobody_04
2_stezka_svobody_05
2_stezka_svobody_06
2_stezka_svobody_07
2_stezka_svobody_08
2_stezka_svobody_09
2_stezka_svobody_10
2_stezka_svobody_11
2_stezka_svobody_12
2_stezka_svobody_13
2_stezka_svobody_14
2_stezka_svobody_15
2_stezka_svobody_16
2_stezka_svobody_17

 


Po stopách železné opony

se vydala exkurze pořádaná katedrou historie FP TUL. Ohlédnutí za exkurzí prostřednictvím své eseje přináší studentka Markéta Těthalová.

Máme všechno

Máme všechno. Můžeme cestovat, studovat. Můžeme číst, co chceme, psát, co chceme, a můžeme říkat, co si myslíme. Žijeme ve svobodném státě. Máme budoucnost… a máme odpovědnost vyrovnat se s minulostí.

Žijeme v iluzi svobodné doby, ale zapomínáme na spoustu věcí. Zapomínáme, že nestačí dějiny pouze zapsat a přidat do učebnic dějepisu, ale že se s nimi musíme také vyrovnat a hlavně naučit se s nimi žít. A ony žijí s námi – jsou to naši sousedé, naši lékaři a naši učitelé. A ačkoli se distancujeme od doby, kterou pomáhali aktivně vytvářet, nedistancujeme se od nich. Měli bychom ale mít na paměti, že dějiny píší vítězové.

A mezi vítězi „sametové revoluce“ jsou i ti, proti kterým brojila. Mašinerie komunistické strany a lidové demokracie fungovala velice precizně, ale nefungovala sama od sebe – tvořily ji tisíce „běžných úředníků“, kteří po revoluci zůstali ve svých funkcích a dnes stále působí.

Měli bychom se zamyslet nad tím, zda je pro společnost rozumné, aby její zdraví hlídali lidé, kteří se starali o bezpečnost totalitního režimu. Nepřijde nám divné, že lidé, kteří posuzovali, co bylo pro stát a stranu dobré tehdy, posuzují, co je pro nás dobré dnes. Staráme se, pokud dochází ke střetu zájmů politika, který tak vydělá peníze, ale nestaráme se, pokud předrevoluční soudce odsoudí politického vězně za zoufalý pokus domoci se práva.

V roce 2010 zemřel člověk, který aktivně vystupoval proti formujícímu se komunistickému režimu a sympatizoval s hnutím Bílé legie. Byl však zatčen a odsouzen za velezradu na šest let. Po propuštění byl perzekuován a ilegálně emigroval. Státní bezpečnost ho považovala za nepřítele státu a sledovala jeho činnost v zahraničí.

V roce 1961 byl pak v nepřítomnosti odsouzen k patnácti letům vězení za špionáž. Nezachránil ho ale ani pobyt ve svobodném Rakousku – StB ho (jako ostatně další osoby) přepadla, unesla a uvěznila v Leopoldově – nejtvrdším vězení v komunistickém Československu. Nezlomilo ho ani opakované uvěznění po tzv. rehabilitaci a následné represe ze strany státních bezpečnostních orgánů.

Takového člověka by si měl stát a národ vážit (a teď pomiňme rozdělení Československa, protože minulost mají oba nástupnické státy společnou a současný přístup k velké škodě též). Smutným faktem ale je, že tento muž byl za svůj boj proti komunismu a za skutečné odškodnění politických vězňů odsouzen znovu – tentokrát ve svobodném státě. Jeho požadavek odsouzení těch, kteří se na něm dopustili křivdy, mu přinesl tři měsíce podmíněně. Ironií osudu je, že za jeho posledním odsouzením stojí stejní lidé jako za těmi předchozími.

Pokud budeme cyničtí, můžeme říci, že velkou „nevýhodou“ civilizovaného člověka je to, že když provádí státní převrat, nechá své předchůdce žít. A hloupý civilizovaný člověk je nechá stále u moci.

Měli bychom ale mít na paměti, že kdo zapomněl na svou minulost, prožije ji opět. A kdo se jí neumí postavit, prožije ji dříve, než je mu milé.

Emil Švec zemřel 23. prosince 2010. Čest jeho památce.

Markéta Těthalová,studentka prvního ročníku navazujícího magisterského studia Učitelství dějepisu a občanské výchovy na FP TUL.

K exkurzi:

Na přelomu dubna a května 2012 se uskutečnila již tradiční exkurze katedry historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické TUL. Letošní téma znělo „Po stopách železné opony“ a zavedlo účastníky do českého pohraničí, ale také Vídně a Bratislavy, které spojuje řeka Dunaj, jež po dlouhá léta tvořila součást tzv. železné opony.

Pod odborným vedením doktorky Kateřiny Lozoviukové jsme navštívili místa spojená s ilegální emigrací z totalitního Československa a s pohraniční stráží i jejími excesy – na pietní místo na soutoku Dyje a Kyjovky nás doprovázeli pánové Milan Vojta a Miroslav Kasáček ze sdružení Paměť (http://sdruzenipamet.cz) a členové Klubu vojenské historie, kteří vedli předchozí odborný výklad o československém vojenském opevnění. První den zakončila komentovaná návštěva muzea Železné opony ve Valticích.

Následující den jsme zhlédli nejprve prezentaci Luďka Navary na téma „Železná opona“ a dokument Dráty, které zabíjely, vyprávějící o elektrifikaci hraničního plotu a lidských životech, které vzal. Následovalo setkání s paní Marií Kasáčkovou – dcerou jednoho mlynáře z případu Babice (velký politický proces se soukromými zemědělci). Za zmínku stojí také komentovaná prohlídka Stezky svobody, vedoucí v blízkosti hranic s Rakouskem.

Rakousko ostatně bylo dalším z cílů – stejně jako bylo cílem celé řady emigrantů, protože po roce 1955, kdy jej opustily okupační armády vítězných mocností, bylo naším jediným svobodným sousedem. Ve Vídni jsme měli možnost besedovat s emigrantkou a historičkou Janou Starek. A z Vídně vedla cesta do Bratislavy – jak jinak než po Dunaji, řece, přes kterou se pokusily emigrovat desítky lidí – a někteří i úspěšně.

V bratislavském Ústavu pamäti národa jsme si prohlédli práci archiváře a zhlédli dokument o účastníku odbojového hnutí Biela legia Emilu Švecovi, který kvůli soudní i mimosoudní perzekuci emigroval do Rakouska, ale byl unesen zpět do totalitního Československa.

Z těchto témat, která exkurze „naťukla“, jsme měli vybrat jedno a zpracovat jej v eseji, která byla podmínkou zápočtu. A ačkoli exkurze není výlet, účastníci do jednoho potvrdí, že živá/zažitá historie je velmi efektivní formou studia.