Vypalování obcí a vyvražďování jejich obyvatel. Také to patřilo k nacistickým zvěrstvům v období 2. světové války. Slyšíme-li jména obcí Lidice nebo Ležáky, je naprosto jasné, oč se jednalo. Ostatně právě Lidice se staly celosvětovým symbolem. Ale co se nám vybaví při vyslovení názvu osad Ploština a Prlov?
Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je publicista a badatel Luděk Navara, autor knihy Smrt si říká Tutter.
Ke konci války, v dubnu roku 1945, se na Valašsku zdálo, že to bude bezpečné místo pro přežití a že konec války dané území snad i mine. V lesích byly partyzánské skupiny a právě jim místní lidé pomáhali. Vždyť informace o blížícím se konci války byly tak optimistické…
Ale pak se daly události do pohybu, jak o tom psal spisovatel Ladislav Mňačko ve své knize Smrt si říká Engelchen: „Cosi krvavě rudého tam narušovalo noc, sílilo, sláblo, znovu sílilo… Míhalo se to před očima…jakoby housenky, jakoby nějací hadi… Přešla celé věčnost, než jsem si uvědomil, že dohořívají zbytky trámů z ploštinských domků. Občas vyšlehl slabý plamen a hned zhasl… Tam, kde stála Ploština.“
Příběh plný zrady
Právě to se odehrálo nepříliš vysoko v horách mezi dvěma horskými údolími, kde leží Ploština. Za hřebenem jsou Vizovice a o něco dál Valašské Klobouky. Klíčovou roli sehráli konfidenti – dvacetiletí mladí muži, kteří chtěli získat „peníze, výhody a dobrodružství“. Posléze byli usvědčeni a odouzeni. Právě ti se dostali mezi partyzány, získali jejich důvěru a informovali vedení zlínského gestapa.
Při vypálení osady Ploština bylo zavražděno 23 mužů a jedna žena – ale nikdo z nich nepatřil k partyzánům. Vojáci s plamenomety rabovali místní chalupy, podle svědectví se chovali jako šílení a z deseti ploštinských chalup vydržely jen dvě.
Jedna z přeživších, tehdy šestnáctiletá Božena Húšťová, později vzpomínala: „Všichni dospělí, kteří tu tragédii přežili, odešli ze života předčasně. Jan Machů, který se zachránil z hořící ploštinské chalupy, ve stáří běhal po lesích a volal mrtvé kamarády. Moji nevlastní matku přiváděl k šílenství každý šramot a nečekaný zvuk. A vdově Žalkové se zdávalo, že upálený muž chodí v noci tišit a přebalovat děti. Každý, kdo přežil, se bál.“
O čtyři dny později pak přichází s takřka stejným osudem na řadu osada Prlov, kde zahynulo 23 civilistů.
Jak se to mohlo stát?
Na jedné straně byli konfidenti, ale co bylo s partyzány, kterým právě osadníci pomáhali a byli za to potrestáni? Také o nich Ladislav Mňačko, který byl navíc jedním z nich, napsal: „Neměli a nesměli jsme opustit Ploštinu. Němci ji sice mohli vypálit, měli k tomu dost prostředků a sil, ale když jazyky plamenů lízaly její střechu, z nás už nikdo neměl být naživu.“
Nejasností a mýtů přibývalo. Kdo byli gestapáci, kteří udíleli rozkazy? Byli potrestáni? A jak se zachoval stát, který má chránit své občany? Dobová propaganda sdělila v článku v Rudém právu z 11. srpna 1961: „Spolková vláda nebrala obvinění nacistických zločinců v západoněmecké justici učiněná ČSSR a jinými státy na vědomí, nic proti nim nepodnikla a celou věc odbyla jako komunistickou propagandu proti NSR.“
Z nacisty estébák
A dá se říci, že to bylo zcela jinak, zcela obráceně. Podezřelý nacista jménem Werner Tutter byl sice po válce v Bratislavě odsouzen, ale nikoliv za Ploštinu. V roce 1952 ho propustili a žil v NSR. Západní Německo si vyžádalo podklady k danému případu, ale byli to českoslovenští představitelé, kteří se rozhodli Tuttera krýt, uvedl v 90. letech Pavel Bret, náměstek Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.
Zdůvodnění je velmi prozaické, jak uvádí dokument v Archivu bezpečnostních složek: „Ing. Werner Tutter v průběhu spolupráce předal velmi hodnotné zprávy týkající se krycích firem západoněmecké rozvědky a jejich orgánů a na poslední schůzce v prosinci 1962 předal celou organizaci a personální obsazení německého Bundeswehru-Luftwaffe.“ Takže z nacisty se stal estébák…
A tak možná proto se o Ploštině a Prlovu příliš nemluvilo. Tragédie těchto obcí a lidí, kteří v nich žili a zemřeli, se připomínala tak nějak „z povinnosti“, a to pouze v rámci regionu. Stejně tak jako to, proč se daná tragédie vůbec stala a zda byli zločinci potrestáni.
Pořad si můžete poslechnout zde
.
Zdroj: http://www.rozhlas.cz